Úvod - Psychosociální intervenční tým

Panenský Týnec 13. 2. – rok poté

13. února 2008 se u Panenského Týnce srazila dodávka firmy Ziki s kamionem. Zahynulo osm mužů, živitelů rodin.

Událost neznamenala jen ochromení, zoufalství, prázdnotu, starosti a smutek. Měli jsme příležitost a čest být u některých okamžiků z řady těch, kdy se město Postoloprty tiše a neokázale semklo, kdy si lidé navzájem pomáhali, kdy i ve smutku a starostech projevili odvahu a odhodlanost zvládat dál, co život přinášel.

Uplynul rok, rychle a pomalu zároveň. I kdybychom si nechtěli výročí tragédie připomínat, připomene se většinou samo. Souslovím „výroční reakce“ označují psychologové stav, kdy člověk, kterému se podaří na osudné datum zapomenout, je jím (většinou v podobě smutku, strachu anebo tělesných bolestí) dostižen.

Je to tak možná proto, že tisíciletá tradice velí (zvláště první) výročí uctít a vzpomenout. Můžeme si ho představit jako jedno z důležitých zastavení na dlouhé cestě, jednu ze slavností rozloučení: zemřelý se loučí, aby živého tolik neoslaboval bolestí a mohl ho z „druhé strany“ podporovat, živý se loučí, aby přijal změnu: všechny z běžných událostí v dalším roce – svátek, narozeniny, prázdniny, vánoce – zažije už podruhé bez zesnulého.
Truchlíme každý jinak, a pro některé je rána příliš čerstvá: třeba proto, že jsme si něco důležitého nestihli říct, nebo proto, že událost zcela otřásla sociální jistotou rodiny, a také proto, že soud se vleče a spravedlnosti dosud nebylo učiněno zadost. I rána, která se zaceluje, ještě dlouho pobolívá: některé z dětí se teprve začnou ptát, kde je jejich tatínek.

První výročí není na konci cesty. Je to zastávka k uvědomění si únavy i k nabrání dechu, příležitost si sebe, své blízké a svět kolem sebe nově prohlédnout: změnilo mě to, změnil/a jsem se. Jsem vdova, jsem sirotek, jsem rodič, kterému zahynulo dítě, kamarád, který přišel o kamaráda. Je to celé? Možná jsem také člověk, který přes to, co se stalo jemu, pomáhal druhým a staral se o ně, člověk, který zažil, jak vypadá solidarita, a který zjistil, že jen pár věcí v životě je opravdu důležitých.

My, lidé z Psychosociálního intervenčního týmu a Českého sdružení obětí dopravních nehod se po roce od události také loučíme a ohlížíme za tím, co jsme v Postoloprtech prožili: myslíme na zasažené rodiny a děkujeme jim, jejich přátelům a kolegům a firmě Ziki; myslíme na zasažené obyvatele města a děkujeme zastupitelstvu Města Postoloprty, jmenovitě panu starostovi Miroslavu Hylákovi a paní tajemnici Janě Fišerové, děkujeme Kulturnímu zařízení Města Postoloprty, jmenovitě paní ředitelce Mgr. Daně Poštové; myslíme na zasažené novináře a děkujeme paní šéfredaktorce Lounského pressu Ing. Daně Studničkové; myslíme na zasažené duše nás všech a děkujeme panu děkanovi páteru Rudolfu Preyovi z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Postoloprtech, ThDr. Heleně Smolové, farářce Československé církve husitské z Loun, a Mgr. Tomáši Pavelkovi, faráři Českobratrské církve evangelické z Loun. Myslíme na hasiče, záchranáře a policisty a děkujeme jim. Myslíme s díky na další bezejmenné.

Ti všichni stáli pospolu a pomáhali nést tíhu události. Ti všichni mají před sebou první výročí.

Bohumila Baštecká

Psáno pro časopis Lounský press.

Kalendář