Úvod - Psychosociální intervenční tým

Návraty z hranic

Statisíce lidí na útěku ze svých domovů v zemích, kde se dlouhodobě válčí, jsou realitou posledního roku. V evropských zemích, kam většinou směřují, vyvolává tato migrační vlna rozporuplné reakce. U vlád a státních institucí těchto zemí i u jejich obyvatel. Diskuse plné emocí rozdělují státy, rodiny i přátele.

Tímto fenoménem – především z hlediska pomoci lidem na útěku – se zabýval i seminář „Návraty z hranic“, který ve spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou v Praze uspořádal 11.dubna 2016 Psychosociální intervenční tým České republiky (PIT). Program semináře tvořily tři základní okruhy. Na prvním místě to byly zkušenosti českých dobrovolníků, kteří vyjeli pomáhat na vzdálené hranice. Druhým tématem byla dilemata této pomoci, potřeby a hodnoty pomáhajících a třetím okruhem bylo společné přemýšlení, jak podpořit vzájemnou pomoc dobrovolníků po jejich návratu do společnosti, která této pomoci příliš nepřeje, a hledání možností spolupráce mezi různými iniciativami pomoci.

   O své zkušenosti s pomocí běžencům hovořili na semináři Vojtěch Hauser, Zdeněk Ralík, Josef Koláček, Miroslav Doležal a Zdeněk Zapletal. Vojtěch Hauser a Zdeněk Ralík patřili k těm dobrovolníkům, kteří se spontánně vydali vloni na podzim na maďarské, srbsko-chorvatské a posléze – jak se situace měnila- na řecko-makedonské hranice. Proč? Zdeněk Ralík to vyjádřil: “Chápal jsem to tak, že už jsou v Evropě, to znamená u mě doma, a strádají. Proto jsem chtěl pomoct. Kamarád se mě zeptal, jestli pojedu a druhý den jsme jeli.“ Vojtěch Hauser popsal své rozhodnutí: „Na podzim se konalo Forum 2000, různě se tam o tématu hovořilo a mně přišlo bizarní, že nikdo z mého okolí nechce pomoci. Tak jsem se zkontaktoval s přáteli na chatu a jeli jsme“.

    Oba se – nezávisle na sobě – ocitli na místech, kde v tu chvíli nikdo jiný, než čeští dobrovolníci, nebyl. Ani z místní samosprávy, ani z nevládních humanitárních organizací. Někde byli policisté, někde ani ti ne. Půl druhého měsíce si museli dobrovolníci vystačit bez institucionálních peněz. Obrátili se na své přátelé v Česku, kteří uspořádali sbírku. Za tyto peníze opatřili jídlo, pití, nějaké léky. Ve skupině byl i lékař. Jejich pomoc spočívala v zajišťování těchto potřeb, ale hlavně v poskytování informací . V prázdné budově zřídili informační středisko, ale působili především přímo mezi lidmi a informovali je to tom, co je čeká, jak bude přechod probíhat.

   Podle obou mladých mužů, kteří byli každý na jiném místě, neměli problém domluvit se s uprchlíky. Mnozí s nich mluvili anglicky a působili jako překladatelé. Když je dobrovolníci požádali o pomoc především s koordinací uprchlíků do menších skupinek, aby bylo možné je lépe informovat, ochotně spolupracovali. I sami svou pomoc nabízeli, například s uklízením odpadků, což byl také jeden z důležitých úkolů. „Když Maďarsko uzavřelo hranice, pracovali jsme na srbské straně hranice. Nejprve nás tam nechtěli, ale pak se to srovnalo. Snažili jsme se a vždy jsme se dokázali s místní samosprávou domluvit, na rozdíl například od německých dobrovolníků.“ řekl Zdeněk Ralík.

   Nejnáročnějším úkolem a situací byl „crowd management“: „Rozdělit dav lidí na menší skupinky, které lze lépe informovat a usměrňovat. Ale i to se dařilo, protože uprchlíky přivážely autobusy a v těch už vznikla určitá hierarchie mezi cestujícími a my jsme pak mohli s těmito lidmi snáz spolupracovat. Pokud se někdo z dobrovolníků na tuto práci necítil, nebyl do ničeho tlačen,“ vypovídají Vojtěch i Zdeněk. Oba rovněž potvrzují, že sami nezažili a ani nevědí, že by někdo z dobrovolníků byl uprchlíky napaden, nebo že by vznikl nějaký vážnější konflikt. Během půldruhého měsíce, kdy na hranici působili, přešlo přes jejich přechod 200 000 lidí. BBC označila přechod spravovaný Čechy jako nejlépe zvládnutý přechod na trase. „Potěšilo nás to.“ usmívají se oba. Po této době už začaly působit na hranicích nevládní humanitární organizace. Spontánní dobrovolnická činnost se ale ukázala právě v počátcích problémové situace jako efektivnější a operativnější.

     Josef Koláček, který jako koordinátor humanitární pomoci organizace Adra vezl materiální pomoc do Maďarska, Rakouska i Chorvatska, vyjádřil na semináři své překvapení, jak málo mezi sebou nevládní humanitární organizace spolupracují. Jako by každá z nich zdůrazňovala především svou vlastní důležitost. „V Rakousku byl například perfektně vybavený tábor Červeného kříže, ale nikdo jiný třeba uprchlíkům neřekl běžte tam.“ Podle něj také přítomnost policistů s ostře nabitými zbraněmi na příklad na nádražích nebo hranicích představuje nebezpečí, že právě z toho může vzniknout nějaká vážná konfliktní situace. Když Maďarsko uzavřelo své hranice, spolupracovala Adra se svými kancelářemi v Srbsku, Chorvatsku i Řecku, které jsou víc integrované do tamní společnosti.

     Miroslav Doležal z Charity Blansko vezl materiální pomoc Charity do Maďarska. Pobyl na hranici několik dnů a přiznává, že nebyl schopen vnímat dav uprchlíků jako jednotlivé lidi. Lavíroval mezi pomocí a strachem a říkal si: „Kam ti lidé jdou? A jak to bude vypadat tam, kam přijdou? Bude to ještě takový svět, jaký jsem ho znal?“

   Zdeněk Zapletal, který u nás pracoval patnáct let s bezdomovci, informoval o svém misijním výjezdu za uprchlíky do Řecka v rámci hnutí Bůh národů. Potkal se tam s běženci z Afgánistánu, Pakistánu a dalších zemí, s nimiž mluvil především o své víře.

      Další jednání semináře Návraty z hranic se zabývalo úvahami, jaké otázky jsou s pomocí spojeny. Kontroverznost tématu například dokládá, že podle sdělení Josefa Koláčka ztratila Adra některé své přispěvatele právě kvůli tomu, že se věnuje této pomoci. Anebo někteří politikové přispívají anonymně, nechtějí, aby se to vědělo. Soukromě říkají, že je třeba pomáhat, ale otevřeně nechtějí o této své účasti hovořit. Další otázka – kde hledat nosné argumenty pro integraci uprchlíků v zemích, kam přicházejí? Stačí argumentace ekonomická nebo jen humanitární…? Obavy ze změny prostředí jsou legitimní a odlišné názory mají právo na existenci. Budou příchozí umístěni v táborech, anebo se z nich stanou naši sousedé? Čí je to úkol? Jenom státních orgánů? Můžeme pracovat na změně svých stereotypů, jak se díváme na tyto lidi a jak vnímáme jejich eventuální příchod? Co jejich příchodem můžeme ztratit a co můžeme naopak získat? Podívat se sami do sebe odkud a proč se bere náš strach? Velkou roli v celé skutečnosti hrají také média. Otevřených otázek je bezpočtu.

   A co vzniklo díky spontánním výjezdům našich dobrovolníků pomáhat běžencům na vzdálených hranicích? Především jejich vlastní zkušenost s lidmi v nouzi i se sebou samými v extrémní situaci. Z jejich zkušeností se můžeme my ostatní učit. Oni mohou vydávat své svědectví o setkání s lidmi na útěku, jež se například liší od obrazu, jaký poskytují média, která jsou ze své podstaty orientována především na konfliktní situace. Potom ale tento mediální obraz ovlivňuje nálady a postoje společnosti, zaměřené spíš negativně. Toho bychom si také měli být vědomi. Vždy jde jen o mediální výrobek, nikoli o realitu.

   Na základě zkušeností z působení na hranicích vznikl manuál informací pro ty, kteří by chtěli v podobné situaci pomáhat, na jehož sepsání se podílel i Vojtěch Hauser. Vznikly iniciativy různých skupin, které se chtějí pomoci věnovat. Jednou z nich je spolek Pomáháme lidem na útěku, jeho spoluzakladatelem je Zdeněk Ralík. Vznikla i hrdost na svou práci a spolupráci s ostatními. Zároveň začala fungovat setkávání dobrovolníků v Brně a Praze, jakési skupiny, v nichž mohou lidé zpracovávat své zážitky a emoce, rozkolísané náročnou prací na hranicích. Podle vyjádření Vojtěcha Hausera se dobrovolníci snaží informovat i veřejnost, například pořádat besedy na středních školách. „Většina těchto akcí se ale odehrává v Praze nebo Brně, na ostatní oblasti už nám nestačí síly. Ani na tu „administraci“ a organizování něčeho,“ říká Vojtěch. To je právě oblast, v níž by mohl například pomoci PIT se svou sítí spolupracovníků v regionech nebo sbory a farnosti církví. Třeba jen dopisem, v němž by byla uznána práce, kterou dobrovolníci vykonali.

      Pro účastníky semináře, kteří se sami se věnují nějakému druhu pomoci v Diakoniích, v Charitě, v Psychosociálním intervenčním týmu nebo na jiných místech působení, bylo setkání s mladými dobrovolníky i pracovní atmosféra semináře velkým přínosem s vděčností za tuto možnost.

    A jaký byl návrat z hranic? „Těžký,“ řekl Vojtěch Hauser. „Ve srovnání práce ve vypjaté situaci na hranicích s domácím prostředím byl ten kontrast veliký. Věci doma mi připadaly nedůležité…“

   „Chtěl jsem hned odjet zpátky,“ usmál se Zdeněk Ralík. „Trvalo to tak měsíc a půl,“ dodal. „Ona je tam situace stále těžká. Poté, co se zavřely hranice, jsou tam tábory přeplněné a na rozbahněném poli je jedenáct tisíc lidí, kteří nemají nic a nemohou nikam.“

Zpracovala Jitka Šestáková

Zápis s výstupy ze setkání

Kalendář