Úvod - Psychosociální intervenční tým

STUDÉNKA DESET LET POTÉ

Vracím se ze vzpomínkového setkání k deseti letům železničního neštěstí u Studénky. Před deseti lety v 10.30 najel vlak EC 108 Comenius na trati Krakow – Praha za městem Studénka do mostu, který těsně předtím spadl na trať. Při nehodě nebo v jejím důsledku zemřelo osm většinou mladých lidí z Čech, Polska a Ukrajiny, kolem stovky lidí bylo zraněno.

Sedím v kupé vlaku s dvěma manželskými páry. Baví se o vnucích, suchu, vodě v bazénech, úrodě zeleniny. Nálada dobrá, evidentně se rádi vidí.

Přestupujeme v Hranicích na Moravě. Z kterého nástupiště to pojede? Tady odtud, říká s jistotou muž z jednoho páru. Jak to víš? ptá se jeho žena. Vždyť tady jezdil! směje se žena z druhého páru. – Vždyť jsem tady jezdil! směje se i on.

Muž, který tudy jezdil, se jmenuje Jiří Šindelář. Před deseti lety řídil vlak EC 108. Je to hrdina. Strojvůdce Jiří Šindelář si povšiml zhoupnutí mostu, použil rychlobrzdu a ve vteřinách, které zbývaly, snížil rychlost ze 133 km na 90 km v hodině. Pravděpodobně tím zabránil dalším úmrtím a zraněním.
Do lokomotivy od té doby nesedl. Pracuje jako starosta. Kamarádi strojvůdci pro něj vymysleli vtip: Víte, že Šindelář překonal rekord? Z Ostravy v mostě byl za 10 minut.

Žena, která mu jeho jízdy připomněla, se jmenuje Naďa Tomčíková. Před deseti lety se vracela vlakem EC 108 z lázní. Přes vlastní otřes mozku začala pomáhat zraněným spolucestujícím z vlaku. Instinktivně jsem zareagovala a začala dle svých možností ošetřovat zraněné, zvláště krvácející rány. Zjistila jsem, že nemám čím zranění ošetřovat. Strojvedoucího vlaku pana Šindeláře jsem poslala zpátky do zničené lokomotivy, jestli nenajde lékárničku. A on tam šel a snažil se pro ni dostat. Použila jsem, co mi přišlo pod ruku. Ručníky, kusy oděvů. Připadala jsem si sama. Pomůžete mi někdo? zeptala jsem se. Na moji žádost o pomoc se ozvala jedna dívka. Řekla, že mi pomůže, když jí budu říkat, co má dělat. Začala mi pomáhat se zraněnými, byla to obrovská pomoc. Nějaký pán nám přinesl autolékárničku. Obě průvodčí pomáhaly; přinesly dlahy.

Naďa byla oceněna Zlatým záchranářským křížem za rok 2008. Nadále učí ve Svitavách zdravotní sestry. Po neštěstí ve Studénce se jí podařilo dát dohromady lidi, kteří jeli vlakem, lidi, kteří pracovali na studénkovském nádraží a pomáhali přeživším z vlaku, lidi, kteří ve Studénce žijí a cítili vůči přeživším občanskou zodpovědnost.
Od počátku se scházejí. 8. 8., ať je to kterýkoli den, v době mezi desátou a jedenáctou.
Společně vybudovali pomník. Oslovili jsme akademického sochaře pana Miroslava Rybičku z Jistebníku nad Odrou. Bez nároku na honorář navrhl a postavil památník za pomoci dobrovolných hasičů z Brumovic. Díla se chopil bez váhání, možná proto, že má s neštěstím osobní zkušenost. Sádrový model byl hotov do týdne. Povedlo se mu, že dílo působí tak, jak neštěstí opravdu bylo.

Letos vzpomínali podesáté. Každé výročí znamená smutek a rozechvění. „Není nám úplně dobře, viď?“ špitla Naďa k Jiřímu před začátkem slavnostní řeči u pomníku. Osm jmen na něm připomíná mrtvé.
Po položení kytic a po otázkách novinářů se jako každoročně šlo do hotelu na oběd. Šindelářovi, Tomčíkovi, rodina Honzíka, který u Studénky jako gymnazista přišel o nohy (a dnes už je to inženýr se zájmem o robotiku), Svobodovi, kteří se jako občané Studénky o pomník starají, letos 90letý pan akademický sochař Rybička, David z Krizového centra v Ostravě a 26letá zdravotní sestra Daniela. Před deseti lety byla ve Studénce na brigádě. Po té strašné ráně vyběhla ven ještě s kamarádkou a vydaly se na shromaždiště přeživších pomáhat. „Dala mi vodu, kapesníky, abych mohla brečet, pomohla mi zavolat domů,“ vzpomíná Naďa. - Ještě na nádraží, když už se chystáme ze Studénky odjíždět, si ukazují, kdo kde tehdy byl a co dělal. Dvě pracovnice Českých drah jsou dnes ve službě stejně jako před deseti lety. Vybíhají a objímají se s Naďou.

Naďa řekla, že už by letos chtěla skončit, emočně ji to zmáhá. Znovu cítím úctu k této ženě a jejím instinktům. Ze své praxe znám situace, kdy „oficiální“ role přeživšího dá životu nový smysl a vytvoří nové sebepojetí, které se těžko opouští. A Naďa chce být od své role svobodná. Uvažujeme, kdo může starost o setkání převzít. Naďu nezatěžuje přijet a setkat se s lidmi. Jen nechce nadále mít zodpovědnost za ostatní a být už čtrnáct dní před akcí bombardovaná novináři.

„Ptají se pořád stejně,“ říká zklamaně Jiří Šindelář. Ano, mě se také stereotypně ptají, jak se mi jako psycholožce pracuje s „těmi lidmi“. Vysvětluju znovu, a stejně asi nesrozumitelně, že tady nejde o nějakou mou „práci s nimi“, o terapii. Spíš o vděčný úžas, jak si lidé dokážou pomoct, jak se dokážou spojit. Můžu tomu napomoci, můžu tomu svědčit. A od novinářů čekám totéž - například, že budou vnímaví k tomu, čím žijí přeživší dnes, k nespravedlnosti a bezmoci, kterou zažívají v kontaktu se soudem. Vyšetřování pádu mostu skončilo po devíti letech osvobozujícím rozsudkem. Soudce během zdůvodnění rozsudku řekl, že se přesně neví, proč most spadl, a že se neprokázalo, že jsou vinni právě obžalovaní. (Blesk, 8. 8. 2018) Pro přeživší je to výsměch. Nemluví o tom, nechtějí se užírat.
I já raději skončím optimisticky: Málokde a málokomu se pokud vím povedlo, aby se lidé po neštěstí naučili scházet způsobem „po válce u Kalicha“. Mohou se spolehnout, že 8. 8. mezi desátou a jedenáctou tam budou. U Tomčíků všichni vědí, že 8. 8. je datum, kdy se nic jiného než Studénka neplánuje.

Městečko v Moravskoslezském kraji se stalo symbolem smrti i znovuzrození a v několika rodinách součástí každodennosti. Vracíme se z desátého vzpomínkového setkání. Postupně se loučíme, jak vystupujeme – Tomčíkovi v České Třebové, já v Kolíně; Šindelářovi jedou nejdál. V tom všedním a samozřejmém „Na shledanou!“ je pro mě obsaženo mlčenlivé vědomí, že je možné se na sebe navzájem spolehnout.

Bohumila Baštecká, PIT ČR

Kalendář