Úvod - Psychosociální intervenční tým

Upozaděný průvodce

Říkám si, jak být v současné době přínosem dítěti a rodičům. Co to děcko potřebuje, aby něco vůbec dělalo. Protože jsou děti, které mají rodiče v práci nebo jejichž rodiče na ně nemají čas, nebo nechtějí mít na ně čas. Děti nemají prostředí, na které byly zvyklé ve škole, to mi při našich online setkáních se třídou říkají často. Že je to doma nebaví.

Protože on byl zvyklý, že přišel v osm do školy, má tam svoje spolužáky, má tam čas pět hodin, kdy tam bude jen pracovat a nedělat nic jiného. Najednou sedí doma, kde má mladšího sourozence, staršího, rodiče, kteří mají čas, nemají čas. Nemá tam ten řád, na který byl zvyklý.

Všechno je rozptyluje. Doba učení je o mnoho kratší, protože doma mají hodně rozptylovadel.

Správný učitel má podle mě teď přemýšlet, jak každému dítěti pomoct, aby ho provedl výukou. Evidentně ale každé dítě potřebuje něco jiného. Někomu stačí, když dostane hromadu materiálů a když mu jednou za čas zavolám a zeptám se, jak se mu daří. A někdo potřebuje intenzivní pomoc. Myslím, že je teď důležité odhadnout a dodat potřebnou míru podpory. Ani ne, jestli je naučím to nebo ono nebo jestli zvládnou osnovy. Upozadit se s nároky, důsledně ale provázet výukou.

Ne všechny děti mají, co potřebují, a v kvalitě, ve které to potřebují. Někdo nemá tiskárnu. Někdo má jednu místnost, ve které je kuchyň, ložnice, malý sourozenec a matka, která vaří. A v tomto se učit?
A když jim řeknu, aby šly do nějaké místnosti, ve které je ticho, řeknou, že nemají kam jít.

Za tohle to dítě nemůže. A já mu lepší podmínky nezajistím. Zajistím mu školní techniku. Ve škole jsme rozdali, co jsme mohli. A dál nabízíme, a rodiče třeba nechtějí, a přitom by techniku potřebovali, ale nechtějí. Pak se snažím je nenápadně nutit, podbízet se, protože to nedělám pro ty rodiče, ale pro to dítě.

Dětem, kterým učení tolik nejde, to doma nepůjde o nic lépe. Dost často se sejde, že dítě na učení nemá, a k tomu má doma horší zázemí, a rodiče to nevnímají jako problém a je těžší se s nimi domluvit. Máme ale jednu luxusní výjimku. Chlapec s poruchami pozornosti a chování, a rodiče se snaží, komunikují s námi, kluk má zázemí, opravdu jim na něm záleží.

Pak ale mám čtyři děti, u kterých vím, že kdybych jim týden nezavolal, tak se týden nic neděje. Matka sice říká, jak s dětmi dělá, jenže co dělá, opravdu nevím.

Současné učení doma paradoxně ještě víc rozevírá nůžky mezi sociálními skupinami. Ve škole ty rozdíly lze nějak setřít. Při individuální práci se můžu dítěti klidně hodinu dvě věnovat. Když při domácím vyučování ten rodič ale nechce, neposílá dítě na individuální online setkání, nekontroluje ho, tak nemám vůbec šanci.

Důslední máme být jak my, tak rodiče. S asistentkou jsme si děti rozdělili a pravidelně jim voláme, aby aspoň něco dělaly. Bere to hrozně moc času. Od toho ale myslím ve škole jsme. Má být dítě bité za to, že rodiče nezvládají domácí vyučování?

Petr, učitel, 13. dubna 2020

Kalendář