Úvod - Psychosociální intervenční tým

Děti a velikonoční „hrkání“

Z dětství si pamatuji, jak ve čtvrtek před Velikonocemi nastalo ticho. Na Zelený čtvrtek večer se naposledy zvonilo, a ticho přecházelo z pátku na celý sobotní den. Otec nás děti poučoval: „Zvony odletěly do Říma.“ Jak velkým zážitkem bylo, když na velikonoční sobotu večer se z úplného tichav kostele rozezněly zvony, zvonky u oltáře, varhany v jásavých tónech, také zvonečky lidí v lavicích!

V tichu bylo nutno nahradit časomíru zvonů, a tak se hrkalo a hrká. Možná, že některé děti už nevědí proč, přesto u nás na vsi byly vždycky ochotné o Velikonocích v pátek a sobotu brzy vstávat, aby šestá hodina ranní byla alespoň odhrkána, když už ne odbita. Chodilo se průvodem od kapličky pod vedením nejstarších školou povinných dětí. To je věkový limit pro tuto funkci. Být hrkačem je čest a patřičně se účast odměňuje.

Ale co letos za koronavirových Velikonoc? V dubnovém Obecním zpravodaji se objevila pro děti výzva: Nahrajte své hrkání, v určitý čas pustíme všechny nahrávky obecním rozhlasem. Nachystejte hrkačky a ve známém čase začněte naplno u svých domů nebo na zahradách!

Koho to byl nápad nevím, ale ve vedlejší vsi dokonce nějakého mocného hrkače ještě navíc pustili na věž kostela. Jsem ráda za tyto nápady. Naše krajina potřebuje hlas zvonu nebo hrkače, stejně jako jinde potřebují velebit Boha z věží minaretu nebo praporky ve větru či posvátnými mlýnky.

Všechno se povedlo, hrkalo se od čtvrtka do soboty. A na Bílou sobotu vpodvečer se jako vždy zapálil Paškál, i když do kostela jsme nesměli. Velikonoční svíce v oknech bytů přemáhaly temnotu a jako každoročně se rozezněly zvony naděje ve vzkříšení.

Jana, speciální pedagožka, 13. dubna 2020

Kalendář