Úvod - Psychosociální intervenční tým

Strach nemám, stejně nevíme, kdy se co stane

Jsem teď vytížená naší normální prací v nenormálních podmínkách. Z koronaviru strach nemám. Nevystavuji sebe a ani nikdo z rodiny se vysloveně nevystavujeme riziku nákazy.
Kolem nás je i bez koronaviru tolik možných nákaz a hrozeb! Například můj syn má závažnou chronickou chorobu, potýká se s ní už čtyři roky a musí stím žít. Jeho žena se právě vrátila z nemocnice. Moje sestra má léta docela těžkou chronickou chorobu. Mám stálý strach o své děti a vnuky, ale ten se týká spíš asi plnosti života, neboť podmínky nemají ideální.

Nevíme, co se kdy stane. Ohledně života v ČR mívám obavy a někdy vztek. Vidím, jak vláda získává na viru body a jak se některým z nich možnosti omezování a ovládání lidí velmi hodí do krámu. Obávám se, že důsledky postihnou hlavně ty nejohroženější, co netrefí na úřady a neumí se o sebe postarat.

Pochopitelně nevím, kdy a za jakých okolností umřu. Postupně se tak nějak učím vědět, že umřu. Je mi celkem vzato jedno, jak nebo kdy, neboť ovlivnit se to nedá. Chci se zabývat tím, co se dá ovlivnit.

Asi nejvíc jsem se potýkala a potýkám s tím, že můj život končí a už asi nezažiju žádný ten velký pocit z dobře vykonané práce. Že jsem tu k něčemu dobrému byla. Měla jsem sice a mám svůj osobní šťastný život. Nicméně nic světoborného jsem nedokázala a ani mé děti nedopadají zrovna nejlépe. Vím, že nejvíc jde o to zapojit se, přispět. To jsem vždycky dělala a dělám. Něco ale je ve mně, co chce i přesto říkat, že to bylo málo. Ve srovnání s tímhle je pro mě hrozba koronaviru nepodstatná.

Kromě toho slyším a čtu, že neumírá víc lidí než jindy. Lidé obecně vzato umírají, nejenom teď a je nutné to přijmout. Být spolu, ale přijmout. Stejně s tím nic jiného nejde dělat. Spíš bych chtěla, aby se něco dělalo pro hezčí a smysluplnější život, aby se zmenšovaly rozdíly, aby nebyli chudí a bezmocní – a takové ty věci.

Pro sebe to beru tak, že už mám "odžito". Všichni se už beze mě obejdou. Jestli ta smrt přijde, tak ji vítám. Nechtěla bych tady zůstat jako živá mrtvola. Ale nevyhledávám smrt, dokud jsem soběstačná a platná. Jiná věc je, kdybych se musela smiřovat se smrtí někoho blízkého. Ani tuhle hrozbu nevnímám v souvislosti s koronavirem víc než jindy. Hrozeb je spousta.

Teď hlavně musím držet naši organizaci. Práce máme dost, peníze vždycky nakonec také seženeme. Teď se nám nedostává pracovníků.

Jindřiška, ředitelka neziskové organizace a farářka, 67 let; 4. dubna 2020

Kalendář