 |
 |
| | Úvod | Kdo jsme | Aktuality | Události | Rituály | Dokumenty | Fotogalerie | Odkazy | JSME LIDI, NE ČÍSLA - POVÍDÁME SI A DĚKUJEME | |
|
Vytvořit nový účet Zaslat zpět heslo |
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Mám letitou kamarádku a co ji znám, brblá. Na kolegy v práci, na klienty, na sousedy, na kamarádky, na děti i manžela. „Brble“, ale kde může – pomůže. Kolegům v práci, klientům, sousedům, kamarádkám. Může se přetrhnout, když o něco požádají děti, a je oporou manželovi, i když by to nikdy nahlas nepřipustila.
Ráda si povykládá. Těšila se do penze, že bude cestovat, poznávat místa, o kterých do té doby jen četla. Jako čerstvá penzistka si vymínila, že svá bolavá záda vyléčí chůzí. Je rychlá. Bez hůlek i s nimi, každý den. Někdy s druhými, kteří si troufnou, ale většinou sama. Lesní cesty jsou jejími cestami a přes polomy přeskakuje, bláto ani déšť ji neodradí. Nebojí se sama zkoumat místa nově poničená kůrovcem. Jde hodiny a nepotká človíčka. Minulý týden mne přizvala. Opatrně vybrala trasu. Už jednou jsem se ohradila, že uštvat se nedám!
Stačila jsem. Šly jsme víc než hodinu, a nezavřela pusu: „Kdo se u nás bojí, jsou naši mladí, zvlášť zeťáci. Nemůžu chodit za vnoučaty, ani oni za mnou. Vozila jsem kočárek, ani to nejde. Prý, kdybychom potřebovali pomoc a všichni byli v karanténě, ani nám nemá kdo nakoupit a postarat se o nás! - Marně jim vysvětluji, že naše rodina je soudržná, rozvětvená dodaleka, doširoka a to nemluvím o kamarádech. Neposlouchají mne, nevěří, bojí se rabování a nedostatku základních surovin.“Poslouchám a zařazuji si informace. Všechny dospělé děti jsou vysokoškoláci. Vnoučat má, jestli umím dobře počítat, sedm. Některá hlídá. Ta jsou ale od rodiny, kde rodiče pracují ve zdravotnictví - tedy v „první linii“. Asi to je hlavní důvod obav, které slyší od druhých dětí.
Mezi řečí, že nemůže do kadeřnictví, se dozvídám, že si manžel zlomil nohu. Byl operován, potřebuje péči a rozhodně se nemůže postarat o jejich dobytek. Proti domácím zvířatům vždycky brblala, zásadně protestovala, a teď je má na starosti.Když jdeme společně, je ráda, že si může povykládat, je ráda, že je venku, nepotřebuje povzbuzovat, nebojí se. Ví, že musí do lesa.
Za dva dny jedu v autě blízko jejich domu. Poznávám rychlou chůzi. Zastavuji a přes roušku zdravím kamarádku.
Sejdeme se, až bude vědět rozpis služeb rodiny v „první linii“. Už se moc těším na povzbuzení.
Jana, speciální pedagožka, 62 let; 6. dubna 2020
|
Připojte se k nám na sociální síti
 Kalendář
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
