Úvod - Psychosociální intervenční tým

Zavřená a na svobodě

Patřím do kategorie, která by na doporučení vlády neměla ze svého obydlí raději ani vystrčit nos. Je mi 74. Žiju sama a nohy mi ještě slouží, takže ten nos (opatřený rouškou) přece jen jednou týdně vystrčím, abych si opatřila základní potraviny. Když vláda určila po mou kategorii přednostní nakupovací dobu, a do druhého dne ji změnila, bylo v našem Penny narváno. Změna se k některým lidem nedonesla, tak jsme se tam pěkně všichni sešli.

Bydlím ve starém domě, topím dřívím v kamnech, což je celodenní zaměstnání, zvláště teď, když zase několik nocí mrzlo. S vařením, základní hygienou a úklidem to stojí dost sil. Nějaké ještě zbudou. Televizi nemám dvacet let, v elektronických sítích nejsem. Na internet - hlavně na mail - jsem chodila do veřejné knihovny, která je teď zavřená. Spojení se světem mobilem zatím funguje. Kdyby vypnul – je taky starý - bude problém. Malý krámek s mobily, který v našem městečku máme, vláda zavřela. No, třeba si na něj ještě vzpomene a otevře ho. Moc nerozumím tomu, proč zrovna tohle strategické zboží bylo učiněno nedostupným.

Informace mám jen z rádia. I tak schytám těch děsivých dost. Dozvídám se taky úžasné věci. Jak si lidé pomáhají, jak vznikají nové vazby i mezi generacemi, jak studenti doučují školáky online, aby si jejich rodiče mohli vydechnout.

Já nepomáhám. Těch sil zas není tolik. Po počátečním šoku a strachu o své blízké, o sebe i o naši budoucnost přišlo něco nového. Už víckrát mně dcery říkaly, abych pro potomky napsala něco o našich předcích, které ti mladí už nepoznali. Chtěla jsem, ale odkládala to.Teď jsem konečně začala. A najednou se mi v mé samotě objevil zvláštní kout. Klidu, ticha, soustředění. A dokonce pocitu svobody. Spoustu věcí už nemůžu – a tak ani nemusím! Překvapilo mě to a pomohlo.

Jsem vděčná všem, kteří pracují ve svých profesích nebo jako dobrovolníci a snaží se tu výjimečnou situaci zvládnout. Mnohdy bohužel bez dostatečně funkčních ochranných pomůcek.Pro mne jsou v první linii a velkém tlaku pokladní v samoobsluhách a supermarketech s potravinami. O těch jsem ve všech těch reportážích a relacích moc neslyšela. Většinou mluví o zdravotnících a záchranářích. Já se skláním přede všemi, kteří sedí celé směny a dny s rouškami v pokladnách před frontami kupujících. Teď se tam konečně objevily aspoň plexisklové štíty.

Něco jsme se ale naučili. Když zásoby zdravotních pomůcek zely prázdnotou, poznali jsme, že ledacos dokážeme zvládnout vlastními silami. Tuto zkušenost si zapamatujme a chraňme. Zvlášť když stát má tendenci tvářit se, že jenom on má možnost nás všechny zachránit a spasit. A přitom tak činí za peníze, které vydělali všichni, kteří pracují a platí daně. Ta zkušenost a důvěra ve vlastní síly a spolupráci je pro mě důležitá. Stejně jako je po zkušenostech z nedávné historie důležitá ochrana naší svobody. I v době pandemie.

Jitka, novinářka, tč. v důchodu, 74 let; 6. dubna 2020

Kalendář