Úvod - Psychosociální intervenční tým

Místní obchod a opatření pro seniory

Žiji v malé vesnici, kolem tří set obyvatel. Ještě nejsem kalendářně seniorka, ale přece již ledacos pamatuji. Až budu seniorka, nic moc se nezmění: nadále pro mne budou seniory lidé starší, než jsem já.

Ještě za komunistů byla v naší vsi postavena Jednota, dnešní COOP. Stavělo se v „Akci Z“ neboli „neplacené pracovní činnosti obyvatel“, jak dnes říká Wikipedie. Co pamatuji, vedoucí v tomto obchodě dělala moje kamarádka z dětství. Divím se, že ji teď potkávám v polích. „Asi šla do důchodu“, pomyslím si a usmívám se na ni přes roušku:„Hrajeme na bandity, tito šerifové je pronásledují.“ Ukazuji na vnoučata. Mají šátky přes pusy, za pasem kolty z klacků a šerifské hvězdy z papíru. Chechtá se a myslím, že také jako já vzpomíná na vylomeniny, které jsme spolu s ostatními kamarády prováděli v době, kdy zdejší louky byly prérie Divokého západu. Stojíme od sebe předpisově asi metr a půl, ne dlouho, musím se věnovat pronásledování banditů. Vzpomínky pohladily.

Ráno potřebuji nakoupit. Před obchodem stojí tři ženy v rouškách a v odstupech. Prodavačka lepí na dveře ceduli „Platby pouze kartami“.

„Co se děje – nechtějí vás pustit?“
„Není ještě deset.“
„A v obchodě někdo je? - Jestli ne, tak asi pošlu manžela – šedesát pět má až za čtrnáct dní.“
Ženy se rozesmějí a já vcházím dovnitř. Se mnou i jedna z nich. Kupuje jen rohlíky, ptá se za kolik, ale má již připravené kovové drobné. Čekám, co bude, když se teď může platit jen kartou. Napadne mne, že rohlíky přidám ke své útratě a hotové peníze si vezmu.
Nebylo potřeba. Prodavačka i zákaznice bydlí naproti, tykají si, kdo by hleděl na ceduli?
A ženy před obchodem? Stály v hloučku navzdory opatřením a povídaly. Novinek není nikdy dost.

Jana, speciální pedagožka, 62 let; 10. dubna 2020

Kalendář