Jsem teď vytížená naší normální prací v nenormálních podmínkách. Z koronaviru strach nemám. Nevystavuji sebe a ani nikdo z rodiny se vysloveně nevystavujeme riziku nákazy.

Mám letitou kamarádku a co ji znám, brblá. Na kolegy v práci, na klienty, na sousedy, na kamarádky, na děti i manžela. „Brble“, ale kde může – pomůže. Kolegům v práci, klientům, sousedům, kamarádkám. Může se přetrhnout, když o něco požádají děti, a je oporou manželovi, i když by to nikdy nahlas nepřipustila.

Patřím do kategorie, která by na doporučení vlády neměla ze svého obydlí raději ani vystrčit nos. Je mi 74. Žiju sama a nohy mi ještě slouží, takže ten nos (opatřený rouškou) přece jen jednou týdně vystrčím, abych si opatřila základní potraviny. Když vláda určila po mou kategorii přednostní nakupovací dobu, a do druhého dne ji změnila, bylo v našem Penny narváno.  Změna se k některým lidem nedonesla, tak jsme se tam pěkně všichni sešli.

Žiji v malé vesnici, kolem tří set obyvatel. Ještě nejsem kalendářně seniorka, ale přece již ledacos pamatuji. Až budu seniorka, nic moc se nezmění: nadále pro mne budou seniory lidé starší, než jsem já.