Jako každý rok i letos se někteří z nás chystají na pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. Tradice od roku 1715. Jedná se o slib.

Mým snem už od dob studia teologie nebyla „úrodná fara v Polabí“, jak říkával můj, dnes již zvěčnělý kolega. Naopak mě oslovovalo hnutí dělnických kněží, které vzniklo ve 30. letech 20. století ve Francii. Ne že bych chtěl stát osm hodin u pásu. Spíš jsem se chtěl uživit jinak než jako klasický farář na plný úvazek s kostelem a farou. Setkávat se s lidmi, kteří mnohdy ani netuší, že Velikonoce mají něco společného s křesťanstvím, a kteří duchovního znají jen ze Švejka v podobě feldkuráta Katze.

Z dětství si pamatuji, jak ve čtvrtek před Velikonocemi nastalo ticho. Na Zelený čtvrtek večer se naposledy zvonilo, a ticho přecházelo z pátku na celý sobotní den. Otec nás děti poučoval: „Zvony odletěly do Říma.“ Jak velkým zážitkem bylo, když na velikonoční sobotu večer se z úplného tichav kostele rozezněly zvony, zvonky u oltáře, varhany v jásavých tónech, také zvonečky lidí v lavicích!

Patřím mezi ohrožené druhy, protože jsem 70+. Jsem křesťanka a tato současná situace nám starším leccos ubírá a leccos přináší. Zjišťujeme, jak nás naše děti vnímají s láskou. Vnoučata nás nabádají ke zvýšené hygieně, protože - až „ta hygiena skončí“ - budeme jim zase moci upéct bábovku. Je to milé a posilující. Šijeme roušky, abychom byli něco platní, Přesto nám chybí kontakt s našimi bratry a sestrami ze sboru.